MŮJ UNAVENÝ BŮH

Vyrazil jsem na první průzkum okolí – s vděčností někoho, kdo po dlouhé době konečně ví, kam se večer vrátí. Za humny jsem se zastavil u sochy sedícího Krista. Ubertino z Casale i pozdní dominikáni zmiňují tohle místo jako kámen nejhlubší lidské intimity jako „Ejhle, člověk“. Pro mně je tahle socha fascinujícím barokním předáním této zprávy zase dál. Můj Bůh si musí sednout, protože vstoje zkrátka nemůže dál. Je to radikální a je to skandální věřit v Boha, který prožívá v těle lidskost, ale takové křesťanství ve své čisté podobě je.

Fratniškán Richard Rohr se v knize Univerzální Kristus dotýká právě takového tajemství křesťanské mystiky i buddhistické tathágatagarbhy – té skryté, probuzené podstaty, která drží hmotu pohromadě. Skutečná pointa ale netkví v ezoterních naukách, nýbrž v těle. V těle zasaženém nedokonalostí, temnotou, ale i souzením, ponížením nebo výsměchem.

Cestou mě kamarádka prosí o modlitbu za mámu. Míjím stromy u kapličky za pískovcovým sloupem a dochází mi to nejprostší vůbec: všichni potřebujeme vědět, že nejsme sami a že nás někdo má nepochopitelně rád. I ve chvíli, kdy jsme k smrti unavení horkem, nebo čímkoliv jiným…

Díky tomuto malému zastavení jsem opět o něco víc přesvědčený, že chci kolem sebe prostor a místo, kde se nemusí nic „opravovat“ nebo ze sebe mačkat instantní světonázor. Chci pohled radikální úcty pro své přátele, pro lidi který potkávám i pro sebe sama…

Nakonec se ještě začtu do Césara Valleji…

"Cítím Boha, jak ve mně kráčí, tak hluboko s večerem a s mořem. Jdeme spolu. Stmívá se. S ním se stmívá i nám. Sirotčinec… Ale já Boha cítím. A zdá se dokonce, jako by mi diktoval jakousi dobrou barvu. Podobá se ošetřovateli, je laskavý a smutný; můj žal pohřbívá jako věrný manžel."

…

Deníky (a.d. VII Kal. Iul. MMXXVI)