Dojmy z necelého dne v Tiraně

Strávil jsem v Tiraně necelý den, což ze mě samozřejmě nedělá žádného experta na Albánii. Ale několik dojmů bylo tak silných, že stojí za to je sepsat.

1) Město bez kolejí (a uvědomění, jak dobře se máme doma)

Tirana je půlmilionové město bez metra, bez tramvají, bez rychlodráhy. Prakticky veškerý pohyb se odehrává na silnicích. Dá se to poznat hned: všudypřítomné troubení, kolony, výfuky, improvizace. Město, které tak rychle vyrostlo, prostě nemá dopravní infrastrukturu, která by jeho velikost zvládla.

A v tu chvíli mi došlo, jak mimořádně funkční městskou dopravu máme v Praze. To, co bereme jako samozřejmost – dostupné metro, hustá síť tramvají, noční provoz, návaznost, spolehlivost – je ve světovém měřítku výsada. V Tiraně ten kontrast cítíte fyzicky.

2) Architektura jako nové sebevědomí

Přesto má město překvapivou energii. Tirana je architektonicky mnohem zajímavější, než by člověk čekal. Po pádu komunismu se rozhodli město doslova přeladit. Pozvali zahraniční architekty, modernizovali veřejný prostor, dali městu identitu.

Najdete tu projekty od světových studií, například rekonverzi Pyramidy od MVRDV, moderní věže jako Downtown One nebo TID Tower, nové rezidenční komplexy i oceněnou obnovu Skanderbeg Square. A moderní letiště pojmenované po Matce Tereze je už jen potvrzením, že Albánie chce působit jako země, která míří dopředu.

Velkou roli v tomto obratu sehrál Edi Rama, dnešní premiér a bývalý starosta Tirany – malíř, intelektuál, bývalý basketbalista a, mimochodem, fanoušek Juventusu. Jako primátor začal město měnit od základu: šedé fasády nechal vyzdobit barvami, odstraňoval vizuální úpadek a tlačil na modernizaci. Díky němu má Tirana dnes své osobité kouzlo.

A to vše doplňuje poloha města – v údolí obklopeném horami, jen kousek od moře v Durrës. V tom je Tirana opravdu atraktivní.

3) Historie, u které zamrazí

Když jsem se při návštěvě začal víc zajímat o albánské dějiny, došlo mi, že naše zkušenost s komunismem mohla být ještě o řád horší.

Albánii vládl Enver Hoxha, diktátor, jehož režim se často přirovnává k evropské verzi KLDR. Země byla izolovaná, chudá, sevřená tajnou policií Sigurimi. Místním byla upírána možnost studovat cizí jazyky a bylo jim bráněno v přístupu k informacím. Režim napadal elity, vzdělané lidi, kohokoli, kdo mohl „přemýšlet moc svobodně“. Albánie zůstala po pádu komunismu ekonomicky i společensky na úplném dně a dodnes nese následky. I proto má tak rozsáhlou diasporu.

A právě tady se nabízí český kontrast, který člověka přepadne až při pohledu zvenčí.

My jsme měli štěstí: silné základy první republiky, průmysl, relativně vzdělanou populaci, kulturu, která i v šedé zóně vytvářela hodnotná díla, disent, intelektuální tradici a exilovou komunitu, která po revoluci pomáhala obnovit instituce. I přes všechny naše problémy patříme dnes k nejbohatší části světa a naše transformace byla úspěšná.

Albánie zatím nevyniká v ničem. Ale držím jí palce, aby se to změnilo. Je to země se skrytým potenciálem.

Jen považte, kde Albánie leží. Na dosah Itálie, v těsném sousedství Řecka, v srdci Balkánu, s kulturními vazbami až do Turecka. Kdyby se země dokázala stabilně rozvíjet, mohlo by jít o přirozenou obchodní křižovatku mezi Jadranem, Střední Evropou a východním Středomořím.

Vstup do Evropské unie, který je po letech čekání konečně na dohled, by tomu mohl výrazně pomoci. Ne nutně jen penězi, ale institucemi, předvídatelností, investicemi, právním rámcem. Albánie má mladou populaci, dobré propojení s diasporou a geografii, která se nedá obejít.

Kdyby dokázala tyto věci spojit, mohla by se stát zemí, která už za pár desetiletí nebude jen „dohánět“, ale začne skutečně vyčnívat.

Tirana dnes ukazuje první náznaky toho, že to není nereálné.